Z Moskvy do Pekingu z vrhu.
"Jak bude plynout čas?", ptá se jeden z pracovníků Vostok 20 cestujícím, kteří si nechtějí brát žádné časopisy, noviny nebo křížovky, které roznáší v první a druhé třídě vlaku. Právě zahájili cestu právě opustili Moskvu a čeká je pět nocí a šest dní ve stejném vlaku, než dorazí do Pekingu, v těch malých prostorách, ve kterých je ostatně od loňského roku zakázáno kouřit a pít alkohol.
Cestu může ztížit cestujícím třetí třídy, kteří cestují v těch plných vozech viditelná lůžka (54 na auto), žádné soukromí, Někteří mluví, jiní hrají hudbu, dívky a chlapci skáčou z jedné postele na druhou, jedna z dám se ji snaží překročit a žádá je, aby ji udržovali čistou. Je toho hodně dopředu. Čeká nás spousta Ruska, opuštěné krajiny, zasněžené krajiny a najednou dům uprostřed ničeho, někdo, kdo tam žije celý rok sám. "To je Rusko," směje se mladý Rus. "V okruhu 100 kilometrů nic není a chlap jde a postaví dům."
Po Rusku jde přes Mandžusko.
Tohle je Rusko a takhle ho chtěla filmařka Elisabeth Silveiro zachytit ze své osobní vzdálenosti, houpání obrazů venku a uvnitř vlaku poezií recitovanou herečkou Fanny Ardantová. Z ruské matky a brazilského otce se režisér narodil v této obrovské zemi a jela tím vlakem nejednou jako dítě, aby jela s matkou k moři. "Nebylo to tak dlouho, byly to tři dny cestování, ale jít všichni dohromady, sdílet jídlo, s kytarou, to mi zůstalo celý život," vysvětluje z Valencie, kde tento týden uváděl svůj film. Vostok č. 20, na mezinárodním festivalu středně dlouhých filmů La Cabina (a na Filminu je možné vidět do 30. ledna).
Takové malé prostory se stávají celým vesmírem.
Vzpomněla si na ty výlety z dětství a rozhodla se znovu jet vlakem, aby věnovala film „ženám, které na něm pracují“. Ženy, které každý týden nechávají své životy zmrazené, že se tak dlouho nalodí, pracují na 12hodinové směny a dalších 12 odpočívají, ve kterých vaří, jedí, čtou a především spí.
Silveiro s kameramanem a zvukovým operátorem, se kterými cestoval, tyto ženy nahrál, zpovídal je, v tichosti je pozoroval, ale když se vrátil z cesty, uvědomil si, že má více materiálu pro další film: Z těch šesti dnů a pěti nocí si skutečně odnesla portrét toho Ruska, které tak dávno opustila. (nyní žije ve Francii) prostřednictvím cestujících třetí třídy, dělníků, kteří na ní necestují kvůli turistice, ale ze závazku, zůstávají na mezizastávkách nebo jedou do Pekingu, sdílejí jídlo, hudbu, anekdoty z jiných cest a vystupují na každé zastávce kouřit nebo koupit sušené ryby, ovoce...
12hodinové směny a 12hodinové přestávky, život ve vlaku.
"Bál jsem se, že se to v těch vlacích změnilo, ale všechno zůstává při starém," Říká a počítá, kdy s matkou podnikal výlety: „Bude to 20 let. Ve skutečnosti mě na promítání filmu ve Francii oslovila žena a řekla mi, že byla ve Vostoku 20 před 50 lety a byla pořád úplně stejná.“
Metafora této země, která je stále nějakým způsobem spjata s minulostí své velikosti, jak říká cestující. "Nechápu, proč lidé navždy opouštějí Rusko, nechápu, proč moje švagrová jezdí na dovolenou do Řecka nebo Turecka, když je Rusko moc krásné," říká do kamery mezi úsměvy.
Rusko, které zůstává stejné, a Rusko, které se modernizuje. "Už existují mnohem modernější vlaky, které jezdí po stejné trase," vysvětluje Silveiro. "A možná za 10 nebo 20 let tento vlak, který se objeví ve filmu, už nebude existovat."