Still from Asterix in Bretaň, animovaný film z roku 1986.
„Jsme v roce 50 před Ježíšem Kristem. Celá Galie je okupována Římany... všechno? Ani náhodou! Vesnice osídlená neredukovatelnými Galy stále a vždy odolává vetřelcům“.
Jako mnoho z nás jsem vyrostl na četbě dobrodružství Asterix z Galie, Inspirováno skutečným příběhem Vercingetorixe a okořeněné dávkou kouzelného lektvaru a spoustou humoru.
Vzácná byla noc, kdy před spaním nepadl titul Galie a jeho neredukovatelné vesnice, a bylo mnoho těch, kteří uprostřed odysey zavolali mé matce zeptat se, jestli v lednici nezbylo nějaké maso.
Plakát k filmu Dvanáct procesů s Asterixem (1976).
snil o jídle ti obrovští pečení kanci, které měl Obelix tak rád (ne vždy potřísněné tukem z zubů!), s kozím mlékem a dalšími gastronomickými lahůdkami, které si protagonisté užívali a také snili o tom, že budou cestovat jako oni, šťastní a bezstarostní, ty cesty, které je zavedly do Hispánie, Německa, Egypta, Bretaně, Helvetie, Řecka, Indie...
Byli jsme tehdy s mými bratry docela mladí (později teenageři a mladí lidé a dospělí jsme je stále hltali) a v dětské fantazii jsme hromadili** vtipy a pasáže z komiksů.**
To opakujeme dodnes "Někdy se cítím tak unavený," od nepochopeného Abraracúrcixe, spadlého ze štítu.
Albert Uderzo ve svém domě, v srpnu 1979.
Někdy, vtipy souvisely s kulinářskou tématikou ("Čas podřimování!", "Peziña de bie, pezoña de boe", "Tajemství je nezneužívat omáčky"...), další s těmi zajímavostmi, které nám postavy objevovaly o sugestivních destinacích, které navštívili.
Při našich krátkých znalostech světa jsme měli někdy potíže je spojit se skutečnými místy a chlubit se, když jsme našli spojitost... "Ach, Lutetie!"...
Originál komiksu Asterix z roku 1972 vydražený v aukční síni Christie's v Paříži v roce 2015. Uderzo odešel z důchodu, aby kreslil na podporu karikaturistů Charlie Hebdo zabitých při džihádistických útocích.
Někdy bylo komentováno, že od té doby, co vytvořili sérii v roce 1959, René Goscinny (scenárista, který zemřel v roce 1977) a Albert Uderzo, která nám dnes zanechala 92 let, k nimž jsme přistupovali s humorem a dostatečnou licencí pro stereotyp zvláštnosti zemí a regionů světa.
Díky Asterixově Návratu do Galie (1965) jsme se dozvěděli, že lidé v Normandii nedokážou dát přímé odpovědi a že Marseillaisové jsou přehnaní. A díky veselému Asterixovi na Korsice (1973) dozvěděli jsme se o tomto ostrově a náchylnosti Korsičanů (a vůně jeho nejlepších sýrů, Catarinetabelatxitxit!).
Uderzo u svého pracovního stolu v roce 1977 vedle některých postav Asterixe a Obelixe.
Snadno bychom nezapomněli, že v Anglii pijí čaj, protože v těch krásných kresbách jsme se dozvěděli o mánii postav těch zemí pít horkou vodu (Asterix v Bretani, 1966), nebo že v Belgii jedí hranolky, díky anachronismu dobrodružství vydaného v roce 1979. Také se smějeme, když vidíme klišé o flamencu a olivovém oleji z Asterix v Hispánii (1969).
Sledujeme naše oblíbené Galy do Švýcarska v Asterix v Helvetii (1970) při hledání stříbrné hvězdy a fantazírujeme o tom, že ochutnáme ty sýry a **smetanové fondue... aniž bychom ztratili kousek chleba! (Pamatuje si někdo, ze kterého jejich dobrodružství to bylo?).
Obálka Dcery Vercingétorixe, posledního vydaného dobrodružství Asterixe.
Mnozí z nás sní egyptské pyramidy po přečtení Asterixe a Kleopatry (1965) a usmíváme se, když si vzpomeneme na výrok druida Panoramixe "Ach, jaký nos!"... Také jsme to mohli vidět ve filmech, včetně koupelny, díky zábavné animované adaptaci.
Z verzí s Gerardem Depardieu nejsem fanoušek, to uznávám, ale pro ochutnání barev. Samozřejmě, mezi mými bratranci to mělo úspěch se smíchem (a opakovaným sledováním do nevolnosti) pohádkový The Twelve Tests (1978), který měl originální scénář.
René Goscinny, vlevo, a Albert Uderzo v Megève, v roce 1971.
Je těžké vybrat oblíbený titul, ale mezi mé oblíbence v dětství patřil Asterix a Normanové (1966) – s dlouhovlasým a zbabělým Gudurixem a jeho tancem „al pata patá“ – a Asterix legionnaire (1967), jeden ze svazků, který jsme nejvíce zpracovávali, ve kterém hrdinové cestují do Afriky, aby získali pohledného vojáka, do kterého je Falbalá zamilovaná.
Po smrti René Goscinnyho – také otce Lucky Luka a Petita Nicolase – Uderzo stále publikoval divy jako The Great Ditch (1980), Asterix in India (1983) a The Son of Asterix (1983), nebo kuriózní feministický příběh Asterix: růže a meč (1991).
Už nějakou dobu nechal sérii v rukou Didiera Conrada (tužky) a Jean-Yvese Ferriho (scénář). Jedním z nich je album Asterix in Italy (2017), kde nečelili ničemu menšímu... než na zlého římského závodníka jménem Coronavirus!
Uderzo dnes zemřel, ale géniové jako on nikdy nezmizí, pokud budeme pokračovat jeho díla, která nás nutí se usmívat, snít... a cestovat. Pro Toutatis!
Albert Uderzo po obdržení ceny Genie 5. listopadu 1983 v Paříži.