Dobrodružství a neštěstí v Atlantském oceánu
Těžko se dá vyvrátit fakt, že lidská bytost prosperovala díky jeho ambice překonávat výzvy.
Právě tato vrozená nekonformita způsobila pád geografických, technologických a dokonce ideologických bariér, aby bylo možné postoupit o krok dále směrem k tato moderní společnost, zjevně nedokonalá, ale mnohem vyspělejší než ta, kterou jsme měli možná před pouhým stoletím.
Mnohé z těchto výzev však vznesli prostě ti nejčistší láska k dobrodružství, svobodě, nebezpečí a extrémním situacím.
To jsou důvody, které se především posunuly blázniví dobrodruzi, kteří se rozhodli překonat nesmírný Atlantský oceán těmi nejnebezpečnějšími a nejriskantnějšími možnými způsoby.
Někteří snílci, kteří se rozhodli prožít největší dobrodružství svého života napodobující Kryštofa Kolumba, který v roce 1492 objevil Ameriku. To jsou jejich neuvěřitelné příběhy.
Jdi nahoru, vezmu tě!
NEUVĚŘITELNÍ „MARCOS“: DVA ITALOVÉ, KTEŘÍ PŘEJELI ATLANTIK NA DVOU AUTECH
Mnozí si mohou myslet, že možná Italové Marco Amoretti a Marco DeCandia se k rozhodnutí inspirovali Disneyho filmem Chitty Chitty Bang Bang (1968). zkuste přeplout Atlantský oceán, z Kanárských ostrovů do Miami, na palubě několika plovoucích aut.
Nic není vzdálenější realitě a někdy Genetika a rodinné hodnoty mají hodně společného s vášní pro dobrodružství.
Otec jednoho z chlapců, Giorgio Amoretti se pokusil překročit Atlantik v roce 1978 na palubě Volkswagen Beetle, ale španělské úřady jí zabránily v cestě na moře. Giorgio, provokativní a nekonformní umělec s buržoazní společností, Byl zklamaný, ale nevzdal se.
O 21 let později to chtěl zkusit znovu, ale byla mu diagnostikována rakovina v terminálním stádiu taktovky se chopili jeho synové: Marco, Fabio a Mauro. Kamarád by je doprovázel: Od Candie.
4. května 1999 se skrýval před civilní gardou, čtyři mladí lidé vypluli z ostrova La Palma na palubě Taunusu a Passatu plněného polystyrenem -abychom jim pomohli plout -, bez motoru, bez stěžně, bez kormidla a pouze s jednou plachtou.
Marco Amoretti a Marco de Candia poté, co strávili 120 dní na moři
Na střechu vozidel – která byla svázána, aby se neztratila – umístili nafukovací člun, ve kterém spali. Tým dokončen 300 litrů vody, suché jídlo, satelitní telefon (který po zmoknutí měsíc a půl nefungoval), VHF vysílačku a GPS.
Po 119 dnech a více než 5 000 kilometrech driftování, dva z dobrodruhů – Fabio a Mauro museli cestu několik dní po těžkých střevních potížích opustit Dostali se na pláže ostrova Martinik v Karibském moři. Nebyl to jeho cíl, ale atlantické proudy rozhodly jinak.
Když dorazili na Martinik, ten pocit byl hořkosladký, protože to zvládli a Fabio a Mauro tam na ně čekali. Nicméně, starý dobrý Giorgio opustil tento svět, když překračovali oceán.
Neuvěřitelné "Marks"
Během těch 119 dní v Atlantiku Marcos prožil bouře, měl problémy se žraloky, se sluncem, s vlnami a s tisíci dalšími věcmi, ale vždy si pamatují totální pocit svobody a dobrodružství, které zažili na nejnezapomenutelnějším výletu svého života.
Do dnešního dne je Marco Amoretti stále vášnivý pro „automares“ – jak jeho otec křtil ty čluny – a například v roce 2017 plul z Janova na Sicílii na palubě Maserati s přívěsným motorem.
Nyní získává finanční prostředky, aby mohl pokračovat v plavbě Atlantikem tam, kde skončil, a dokončil úsek z Martiniku na Floridu. Stále to dluží svému otci.
STEVE CALLAHAN: 76 DNÍ Ztroskotá v ATLANTIKU
Ne všechna velká dobrodružství přeletu Atlantiku byla podniknuta dobrovolně. Steve Callahan je americký filozof a námořní inženýr, kterému je 32 let plavil se po Evropě na lodi „Napoleon Solitaire“ („Napoleon Solo“), lodi, kterou sám navrhl a postavil.
Poté, co procestoval část pobřeží Anglie, Francie a Portugalska, dorazil na Kanárské ostrovy, aby doplnil zásoby, provedl nějaké drobné opravy a odjezd do karibské Antiguy před návratem domů.
Steve vyplul z krásného ostrova El Hierro 29. ledna 1982, ale pohoda a požitek z výletu skončily v noci 5. února, kdy bouřlivý vítr a prudký náraz do trupu byl hrubě probuzen.
Aniž bychom věděli, co se stalo (dodnes to zůstává záhadou), Steve musel velmi rychle spustit svůj nafukovací záchranný člun do vody a přemístit se na něj.
Callahan popisuje své zkušenosti s driftováním studentům na North Yarmouth Academy v roce 2016
Z ‚Napoleon Solo‘ se mu podařilo zachránit jen nějaké jídlo, nádobu, nějaké navigační přístroje, lékárničku, svítilnu a kniha o přežití na moři, kterou napsal Dougal Robertson, který přežil 38 dní unášení poté, co se jeho loď v roce 1971 potopila.
Ta kniha Stevovi hodně pomohla, ale byly to hlavně jeho dovednosti a mysl, co ho drželo při životě 76 dní, kdy byl unášen v Atlantiku.
Jakmile jeho člun uprostřed noci zmizel pod vodou, cítil se velmi sám, zoufalý a dezorientovaný. Musel vynaložit titánské duševní úsilí, aby se během prvních dnů nepotopil.
Steven Callahan vypráví o svém dobrodružství
Později začal rozvíjet svůj důvtip a využívat rady v Robertsonově knize získat pitnou vodu jím vytvořeným solárním destilátorem, vyrobit si z pochodně harpunu a cvičit s rukama a nohama, abyste se nezasekli.
Odolá bouřkám, průrazům (jeden z nich způsobený žralokem, kterého se pokusil ulovit a který skončil tak, že pustil improvizovanou harpunu a prorazil gumu jeho voru), nevlídné slunce a především ta nejbrutálnější a absolutní samota, dokud jej nenašel rybář poblíž pobřeží ostrova Guadalupe.
Steve Callahan o svém dobrodružství časem napsal knihu – Adrift: Sedmdesát šest dní ztracených na moři – a dokonce navrhl záchranný člun, který byl schopen pokrýt všechny skutečné potřeby trosečníka.
O několik desetiletí později byla tato loď patentována a postavena, zahrnující takové užitečné a základní věci, jako je střecha a plachta. Zabil by, kdyby měl tu malou plachtu, zatímco by byl ztracen v rozlehlosti oceánu.
KAPITÁN HOUPAČKA
Adrift: Sedmdesát šest dní ztracených na moři (Steven Callahan)
EXPEDICE ATLANTIS: PŘEJÍT ATLANTIK NA PRIMITIVNÍM VORU
V roce 1984, právě na půli cesty mezi velkým smutkem Malvín a překypující radostí z „Boží ruky“ velkého Diega Armanda Maradony, Pět Argentinců upoutalo světovou pozornost tím, že přepluli Atlantický oceán na primitivním kládovém voru, bez kormidla a s jedinou plachtou.
Nápad vznikl ve fantazii Alfreda Barragána, mladého studenta práv který vždy věřil, že existuje několik podobností mezi některými body různých afrických kultur a kulturami předkolumbovské Ameriky.
Toto podezření zesílilo po cestě do Mexika, kde mohl obdivovat olmécké sochy představující černochy. Bylo by možné, že afričtí obyvatelé dorazili do Ameriky asi 3500 let před slavným objevem Kryštofa Kolumba? Chtěl ukázat, že to tak je.
Chtěl to udělat plavbou z Kanárských ostrovů do Ameriky na palubě člunu tak rudimentárního, jaké mohli mít předkové Afričané. O zbytek se postarají atlantické proudy.
Daleko od expedice ponechané náhodě, Barragán strávil měsíce zráním nápadu, sestavováním týmu a studiem možné navigace na palubě voru.
Památník voru Atlantis Mar del Plata
Na stavbu voru nepřijali sponzorské dary. Kmeny byly získány jako dary z ekvádorské továrny. Svíčka měla tradici, protože to nebylo nic menšího než jedna z těch staré a význačné fregaty Libertad, kterou darovalo argentinské námořnictvo.
Nakonec vytvořili vor 13,6 metru dlouhý a 5,8 metru široký se kterým 22. května 1984 by vypluli z přístavu Tenerife.
Kromě toho se jim podařilo pustit se do dobrodružství Félix Arrieta, kameraman, který expedici natáčel, o kterém byl v roce 1988 uveden dokumentární film.
Cesta trvala 52 dní, do cíle v La Guaira ve Venezuele dorazila poté, co zažila nekonečná dobrodružství na moři. Dnes můžete mýtický vor navštívit v muzeu v Dolores, Barragánově rodném městě.
V Mar del Plata – místě, kde mladý muž studoval práva a kde se zrodila myšlenka expedice – jsou socha, která také vzdává hold Atlantidě. Fráze, která to říká, odráží nejčistší motto dobrodružství: "DEJTE ČLOVĚKU VĚDĚT, ŽE MŮŽE".