Výstava Pabla Picassa v Palazzo Reale v Miláně (1953).
Chystáte se odjet na Plaza del Ayuntamiento de Logroño (od 24. února do 2. dubna), putovní výstava Picasso. Guernica cesta – pořádané nadací „la Caixa“ a muzeem Národního uměleckého centra Reina Sofía – vzbudilo zájem více než 2 000 Leonese, kteří (pět po pěti) přišli do instalace umístěné na Avenida de los Reyes Leoneses, aby objevili historie, kuriozity a cesty nejslavnějšího obrazu 20. století.
Výstavní projekt, jehož kurátory jsou Rosario Peiró a Rocío Robles, je inovativní jak svou formou, tak obsahem, od r. jde o přívěs náklaďáku, který se stává otevřeným prostorem ve kterém jsou vystaveny – prostřednictvím informačních panelů, fotografií, výstřižků z dobových novin a videí – peripetie Guernice od doby, kdy Pablo Picasso v roce 1937 začal tuto myšlenku prosazovat (byl vytvořen pro mezinárodní výstavu v Paříži na objednávku Druhé španělské republiky) do současnosti, Už se stal, kromě symbolu moderního umění, i celosvětovým protiválečným znakem.
Plakát k výstavě 'Guernica. Picasso Legacy' v Casón del Buen Retiro, 1981. Národní muzeum umění Reina Sofía, Madrid.
Nás opakujeme tři zajímavosti které nás na výstavě zaujaly nejvíce, ale pokud se také chcete nechat překvapit tisíci a jedním příběhem souvisejícím s Guernicou, budete se za nimi muset vydat do hlavního města La Rioja. Protože kultura je nezbytná a také bezpečná.
PICASSO SE VZDAL BAREV
Je téměř paradoxem, že jedním z nejvýznamnějších děl (ne-li nejvíce) Picassa, jehož tvůrčí etapy se vyznačovaly barvou (modrá, růžová, černá), je nástěnná malba v černobílém provedení. Vážné, studované a předem promyšlené zřeknutí se barev analyzované mnoha, ale na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.
Někteří říkají, že to tak bylo ovoce efektu způsobeného obrázky bombardování publikovanými v tehdejších novinách. Pro jiné chtěl umělec shromáždit (svým způsobem) tenebristickou, groteskní a kritickou svědectví malby Černého Španělska na konci 19. století, stejně jako dalších velkých malířů španělské školy, jako byl Goya . Existují dokonce i tací, kteří odkazují na „jednoduchý“ dramatický efekt způsobený černou barvou, že z hlediska sémiotiky barvy vyjadřuje strach, smrt, násilí, osamělost, smutek...
Pablo Picasso pracuje na Guernice ve své dílně v Grands-Augustins, květen-červen 1937 / Foto: Dora Maar. Národní muzeum umění Reina Sofía, Madrid.
Jako tvůrce obsahu, který se potýká s termíny se spěchem i strachem, rád fantazíruji, že to nestihla dokončit. (ve skutečnosti Picasso ještě maloval Guernicu ve svém ateliéru na Rue des Grans Augustins v den zahájení pařížské výstavy) a že se nakonec rozhodl doručit to tak, jak to bylo (protože mezi padesát skic které sloužily jako přípravná studie pro kompozici díla najdeme některé v barvě).
Pravdou ale je, že podle jeho slov – „Pokud mi to nevezmou a přijdou si to vzít, nikdy to neskončím!“ – se mu muselo stát přesně naopak, že – i když teoreticky skončil – nebyl schopen ukončit svůj složitý a nekonečný tvůrčí proces.
Jisté je to, že malíř z Malagy se mezi chromatickými tóny grafitu cítil pohodlně (při své smrti zanechal více než 7000 skic a kreseb) a velkoformátové grisaille mu nebyly cizí, objemy přes monochrom zpracoval již např. v Olze a středomořské kráse. Navíc, jak ukázala dočasná výstava Picasso, Black and White (2012) v Guggeheimu v New Yorku, bílí, černí a šedí byli vždy opakujícím se tématem během jeho plodné kariéry, od The Ironer (1904) po The Kiss (1969).
Demonstrace proti válce ve Vietnamu v Central Parku, New York, 1967. Foto: Alicia Legg.
**UMĚLEC NIKDY NEMLUVIL O JEHO VÝZNAMU...NEBO ANO, ALE NE**
Ošemetný problém je ten výklad Guernice, považována za typickou protiválečnou malbu a za jedno z nejreprezentativnějších uměleckých děl 20. století.
Je zarážející, že Picasso, tak plodný, pokud jde o tvorbu, byl tak střídmý ve slovech o svých dílech. Někteří dokonce mluví o nejednoznačnosti: muž z Malagy věřil, že ti, kdo se pokoušeli vysvětlit obraz, se mýlili, ale v tu samou dobu nezpochybňoval názory těch, kteří se k tomu odvážili. Co je umění, když ne subjektivní estetický zážitek?
V rozhovoru zveřejněném v New Masses v roce 1945 odpověděl Jerome Secklerovi stručně:
—Na jednom z vašich obrazů z vaší poslední výstavy byl býk, světlo, paleta a kniha. Býk, myslím, nemohl být ničím jiným než obrazem fašismu; světlo s jeho leskem, paleta a kniha jsou reflexe věcí, za které bojujeme, kultury a svobody. Práce ukazuje divokou konfrontaci, která mezi nimi probíhá.
-Ani náhodou. Býk není fašismus, i když je to brutalita a temnota. (...) Moje práce není symbolická. Pouze Guernica je, ale v tom případě je to alegorie. Proto jsem se uchýlil ke koni, býkovi a tak dále. Tato práce hledá vyjádření a řešení problému, a proto se používá symbolika (...).
Otevření srolovaného obalu 'Guernica' před generálním ředitelem výtvarného umění Ministerstva kultury a techniky Institutu pro restaurování uměleckých děl.
Proto, co je „Obecná prosba proti barbarství a teroru“ je nejrozšířenější a nejuznávanější verze, jak je popsáno v Reina Sofía, instituce, ve které obraz spočívá od roku 1992.
Nesmíme však zapomínat, že od druhé poloviny 20. let minulého století se Picasso trpěl hlubokou osobní a uměleckou krizí, ten druhý úzce souvisí s eroze optimistického jazyka kubismu. Něco, co profesor José María Juarranz do hloubky studoval (více než deset let) a co ho k tomu přivedlo kontroverzní závěr, že Guernica je ve skutečnosti Picassova autobiografie, jak je zveřejněno v jeho knize Guernica: neznámé mistrovské dílo.
Podle Juarranze, obraz je trompe l'oeil, ve kterém by býk byl autoportrétem Picassa; žena s omdleným dítětem by představovala její milenku Marii Thérèsse Walterovou a její dceru Mayu; kůň a jeho ostrý jazyk by odpovídaly jeho ženě Olze Koklové; jeho matka by byla postava držící lampu... Druhá úroveň významnosti „apoteózní“ mimo fašismus, republiku, zbožnost, mír nebo válečný teror.
Piety and Terror in Picasso s názvem Reina Sofía v roce 2017 na dočasnou výstavu k 80. výročí díla, ve kterém Řešila se jak mučivá vize lidskosti, tak umělcova vlastní temnota a vitální zoufalství.
Příprava 'Guernica' na její výstavu pro veřejnost, 15. října 1981.
Dualita, více než exkluzivní, komplementární, ve které můžete sami zkoumat díky Výzkumný projekt dokumentárního fondu Guernica který doprovázel show a je nyní zveřejněn online pod názvem Rethinking Guernica. Nejlepší web kulturní instituce 22. ročníku Webby Awards, v něm Muzeum Reina Sofía shromažďuje kolem 2000 dokumentů a také vám umožňuje vizuálně prozkoumat obraz pomocí výkonný zoom, který zobrazuje každý detail plátna.
NEBYL TO ÚNOS, ALE SKORO
Nebudeme se pouštět do dlouhého a diplomatického procesu (provázeného kontroverzí), kterým Guernica - která strávila více než 40 let v Muzeu moderního umění v New Yorku (MoMA) rozhodnutím Picassa dokud nebyly ve Španělsku obnoveny svobody – vrátil se do naší země. Picassova výstava. Cesta Guernica má na starosti vyprávění zábavnou a zdokumentovanou formou. Na to ale zastavíme naši pozornost obraz dorazil do Barajas 10. září 1981 v nákladovém prostoru komerčního letu Iberia IB-952 – srolovaný do obřího válce – pocházející z newyorského letiště Johna F. Kennedyho.
„S motory stále běžícími si vzal slovo velitel Juan López Durán a zlomeným hlasem řekl: Dámy a pánové, vítejte v Madridu. Musím vám říct, že přišli... doprovázeli Picassovu Guernicu při jeho návratu do Španělska““, Novinářka Borja Hermoso shromáždila svědectví ve zprávě zveřejněné v El País, která emocionálně zrekonstruovala tento výlet, na který existovala pouze jednosměrná letenka do Madridu.
Plakát vystavený v 'Picasso, cesta Guernice'.
Abychom to dokončili, nechceme toto téma uzavřít, aniž bychom zopakovali další kuriózní fakt, na který poukazují během prohlídky výstavy: Aby donutili MoMA, aby nám vrátila Guernicu, Miró i Chillida bez okolků odstranili svá díla ze severoamerické instituce (pamatujte, nejlepší muzeum moderního umění na světě).
O důvod víc, kdybychom toho stále neměli dost respektujte a milujte tyto dva umělce, kteří se vždy navzájem podporovali a z toho, co vidíme, také celou touhu národa obnovit umělecké dědictví zděděné po Picassovi.