Restaurace Quique Dacosta v Denia
Píšu o restauracích. Píšu o jídle, pití a životě - což je koneckonců to samé - takže jsem až příliš často konfrontován s obligátní malou otázkou "Proč máš tak rád restaurace?"
A já je mám sakra rád. Mám rád restaurace, jak rád žiju, a rád škrábu minuty na ručičce hodin nečekaného, jako ty polibky, které vám nepatří. Líbí se mi - potřebuji- mravenčení pochybností a motýli tleskají při zvuku křeče přítomného okamžiku, jako ti na té cestě, která nás zavedla do Cala Montjoi . Mám rád -pohnou mě - houby z modrá labuť , Joaquínův gin a tonikum u Dickensových a nekonečná odpoledne v kouzelném rozhovoru po večeři s Quique Dacosta.
Mám rád trhy a vůně, sendviče Pinotxo v La Boquería a bravas v Raussellu. Mám rád -miluji- klid Pitu Roca, croissanty Le Pain a v každém rohu Lo Viejo San Sebastián, od gastrotapas v A Fuego Negro po pintxos v Txepetxa. Miluji sýry Monvínic, květiny Mugaritz a rozpaky z toho, co bylo řečeno se třemi příliš mnoha nápoji.
Tady budeme mluvit o všem. Ze vznešeného a všedního, z nití a dřeva. Budou to -doufám- stránky, kde stranou od reflektorů a nesmyslů bude v aréně gastronomického ringu prostor jen pro poctivého matadora: kuchaře -vinař, sommelier, barman, koho to zajímá- jehož jedinou trofejí je šťastný strávník, věrný zákazník. Dobrý stůl.
Kde se dá odpočívat, tam jsou restaurace, kde překročení prahu dveří znamená vstup do civilizovanějšího, autentičtějšího a nakonec i lepšího světa. Budeme mluvit o těch stravovacích domech -Jaké pěkné slovo, food house- kde pokrytí zapomíná na mobil a zběsilost všedního dne pěkně sublimuje úsměv číšníka a obřad obsluhy. Kde na vás dýchne respekt, klid a neuspěchané konverzace po jídle až do té magické hodiny odpoledne, kdy jsou ženy hezčí, vtipy vtipnější a krize vzpomínkou na zítřek.
Jídelny, kde se zamilujeme, kde poznáváme nové přátele a zapomínáme na několik nezapomenutelných přítelkyň. Kde se po pár skleničkách nechá capote a vezme se berlička, kde čas plyne pomalu a milenci si stále šeptají nesmysly do uší. Kde je snadné věřit – znovu věřit – v gastronomii jako civilizaci: jako volný čas, jako kulturu, jako životní filozofii.
Zkrátka fine dining, protože "Být šťastný znamená schovat se v posledním koutě světa," jak řekl Cortázar. A tím posledním rohem není nikdo jiný než stůl vaší oblíbené restaurace.
Jak je nemilovat?
* Jesús Terrés píše o vínech, životním stylu a gastronomii v Condé Nast Traveler a Vanity Fair. Najdete ho na GQ na blogu Nada Importa a na jeho kontroverzním Twitteru @nadaimporta. Rád mluví o barech, dobrých mužích a osudových ženách. A dobré jídlo miluje skoro stejně jako dobrá vína, hodinky, pooches a The Godfather.